„Dneska přijedu až večer, nejmíň do čtyř budu na sále. Protáhl se operační program, jsou tu samý polámaný ruce a nohy. A to se ještě uvidí, co přijde!“. Tolik telefonát ortopeda manželce.
Dramaticky naléhavé doplňující dotazy, které scénáristé obvykle vetknou do úst ženám televizních seriálových hrdinů, typu: „Ale na večerní představení Alžbětky s tebou počítat můžu, že ano, drahý?“ skutečná žena hrdiny běžného dne neklade. Dobře ví, že nemůže počítat s ničím.
Každý den totiž její muž nezachraňuje holé životy překrásných svůdných mladic, ale mnohem častěji do nekonečna obnažená nateklá kolena, kotníky, kterým se i doma říká správně odborně hlezna, napravuje polámané ruce (tedy myslíte-li tu část horní končetiny od zápěstí k prstům, výš je to paže!) a nejčastěji dlouhodobě řeší artrózy postarších belhajících se dam.
Žena ortopeda si jen pomyslí, že kdyby si byla bývala otevřela ten obchod s ortopedickými pomůckami, mohla by být dnes slušná tržba za ortézy, když tak pěkně nasněžilo, natálo a následně umrzlo. A taky Wobenzym, půjde na dračku. Jedny z mála dosažitelných pilulek, co zabírají na otoky a rychlejší hojení. I ten její to říká, a to je co říct! Operatéři jinak obvykle lehce pohrdají veškerými metodami, které nezahrnují použití skalpelu. Asi na těch enzymech bude opravdu hodně, když je vzali na milost i ortopedi a chirurgové.
A když už jsme u intimit lékařů tohoto „řeznického a tesařského“ oboru, je minimálně vtipné, jak se jejich profese promítá do všedního rodinného života. Ano, zručný ortoped je obvykle i zručný řemeslník a vládne nožem, tesařským náčiním, vrtačkou, pilou apod. rukou pevnou a zkušenou. Ale se zlou se potáže ten, tedy hlavně ta, kdo mu do ruky při výkonu domácího kutilství podá kleště štípací částí napřed. Nejenže se totiž očekává, že budou podány v odpovídajícím směru, ze správné strany, ihned na požádání a v dokonalém stavu, ale dokonce, že budou podány správně potřebné štípačky, přestože byly chybně chtěny kombinačky. Neb „…správná instrumentářka přeci taky nepodá pean, když vidí, že je potřeba kochr, ne!?“.
A jak to dopadlo ten večer s panem ortopedem? V pohodě. Večeře i žena čekaly doma. Večeře byla po příchodu dohřáta, moudrá žena nikoli. Když znavený leč zábavný lékař líčil, jak se z typicky boxerské zlomeniny ruky (opravdu ruky) snažil přiopilý mladík s monoklem a zkrvaveným rtem vytěžit pojistku za uklouznutí na neuklizeném chodníku, špitla od plotny jeho žena: „A kolik si dáš knedlíků, miláčku?“