Komunikace patří mezi nejužívanější slova dvacátého století a setkáváme se s ní
v různých oblastech lidského života, v různých společenských situacích. Jak uvádí Foret
(1994, s. 18), „pod pojmem komunikace nechápeme pouze cesty a silnice“. Původní
latinský význam tohoto termínu zahrnuje sdělení, sdílení, spojování, společnou účast
apod. Když se na komunikaci podíváme z tohoto širšího hlediska, znamená pro nás
prakticky základ veškerých vztahů mezi lidmi, veškerého zájmu o veřejnost. A právě
v tomto pojetí je komunikace chápána i v této práci.
V rámci této kapitoly je komunikace rozebrána pouze z teoretického hlediska.
Užity jsou poznatky z teorie komunikace a masové komunikace. Komunikace ve
veřejné správě je zkoumána v kapitole následující.
Význam komunikace
Co je vlastně rozhodujícím významem sdělení při komunikačním aktu? Význam
komunikace velmi trefně vystihuje tvrzení Janouška, který uvádí, že významem
komunikace je to, co zamýšlí mluvčí, aby z jeho sdělení pochopil posluchač. Uvedené
chápání významu komunikace bere v potaz, že proces komunikace je vzájemný. Tedy
komunikace má vést k významové shodě. Původní mluvčí potřebuje potvrzení svých
záměrů ze strany příjemce sdělení, což předpokládá promluvu původního posluchače.
(Winkler, 1998)
Pojetí komunikace
Pojetí komunikace chápeme v širším záběru, než je pouhá redukce na sféru informací. Předmětem komunikace tedy může být jakýkoliv výtvor, ať už lidský, přírodní, verbální
či neverbální, hmotný nebo duševní. Tento výtvor je představený jednotlivcem nebo
institucí a vnímaný druhou stranou. Důležitou část této definice tvoří právě představení
a případná reakce druhé strany, protože právě to chápeme jako komunikaci.
K všeobecnému docenění významu komunikace pro fungování společenských
systémů došlo zejména po druhé světové válce. Komunikace se ukázala jako klíčová
pro dosažení cílů a úspěchů. Nesčetné důkazy o její klíčové roli podaly extrémní
podmínky válečných vojenských operací a zároveň i výrazný posun v možnostech
komunikace přinesl rozvoj sdělovací a výpočetní elektrotechniky. (Foret, 1994, s. 18)
Komunikační akt bývá často popisován jako posloupnost těchto prvků: kdo – říká
co – jakým kanálem – komu – s jakým efektem. Foret (1994) dodává, že minimálně třetí
položku by bylo vhodné rozšířit či dokonce celou posloupnost doplnit o samotné
vyjadřovací prostředky komunikace. Právě ty totiž významně ovlivňují možnosti se
vzájemně vůbec dorozumět.
Při výběru vyjadřovacích prostředků je potřeba brát v úvahu schopnosti příjemce
našeho sdělení. Správné pochopení zprávy je však silně ovlivněno rovněž celkovým
širším kontextem. Nejde tedy pouze o konkrétní situaci, za níž sdělení probíhá, ale svou